Naši partneři

  Největší bolest za 1 hodinu? Duatlon!

Lépe bych udělal, kdybych diskuzi na těchto stránkách tento týden nečetl. Ve čtvrtek jsem tam totiž zachytil Ondrovu výzvu na kvalitní sobotní zábavu a v akutním návalu slabomyslnosti jsem ji považoval za dobrý nápad. Jednalo se o duatlon ve Ždáru nad Sázavou, v areálu nad Pilákem, který za lepších sněhových podmínek slouží především běžkařům. Ale po sněhu momentáně ani památky, tak se tam chystal závod kombinující běh s jízdou na horském kole po převážně asfaltovém okruhu. Naivně jsem to považoval za pro sebe za výbornou kombinaci. Nakonec pár běžeckých závodů jsem letos už absolvoval a na kole po asfaltu už aspoň 7x zeměkouli objel, tak v čem je problém? Když jsem se o tom zmínil v práci společníku Mariovi, vrhnul na mě pohled, jako na chovance ústavu pro choromyslné a těšil se, že od pondělí bude jediným majitelem naší prosperující firmy. Moje naivita neznala mezí, protože jsem se domníval, že se jedná o místní sranda závod. Z omylu nás vyvedl spoluúčastník Peťa Štasný z Hakru (brzy České spořitelny), který nás ujistil, že je to závod Českého poháru a mluvil něco o účastnících světového poháru, což jsme již pří nastalém šoku nebyli schopni moc vnímat. Po příjezdu na místo činů nám udeřil do obličeje krutý mráz, který silně kontrastoval s předešlými téměř jarními dny. Prezentace probíhala celkem standartně, jen jsme byli upozorněni, že jelikož se jedná o Český pohár, bude probíhat technické schválení kol. Jak jsem zjistil později celé to spočívalo v tom, že paní u vchodu do depa zmáčkla brzdové páky, aby zjistila jestli kolo brzdí. Asi nezná oblíbené heslo našeho dřívějšího vedoucího „kdo brzdí, nevyhrává“. Před závodem jsem se šel trochu rozběhat proti směru cyklistikého okruhu a zjistil, že jeho dvě největší zatáčky pod nejrychejšími sjezdy pokrývá souvislá vrstva ledu. Proto jsem zas podstatně upustil den před tím pořádně napumpovaná kola a postavil se samozřjemě do první startovní lajny závodu, který měl obnášet kombinaci běh – MTB – běh v délkách 5 – 15 – 5 km (kolik to mělo ve skutečnosti asi neví nikdo). Jak jsem předpokládal, první běh byl velký úprk, jako by nás ten den už nic dalšího nečekalo. Já jsem tedy spíš běžel, jako by mě už v tomto životě nic nečekalo, i když asi toto nadživotní úsilí na mě nebylo moc vidět, protože Ondrova Markétka mě povzbuzovala slovy: „zaber, nejsi tu na dovolené“. Běh byl o to více vyčerpávající, že se celý odehrával na těžkém drnovitém povrhu luk nad Pilákem. Do depa jsem doběhl na celkem slušném 18. místě. Tam jsem ale strávil suveréně nejdelší čas. Vůbec nechápu jak někdo může zvládnout vběhnout do depa, vyzout běžecké boty, nazout cyklistické tretry, nasadil přilbu a vyběhnout s kolem z depa za méně než půl minuty. Mně to zabralo více než minutu a půl, čímž se přede mně dostalo asi 6 lidí. Je pravda, že asi jako jediný jsem si dopřál luxusu v podobě nasazení neoprénových návleků na tretry. V depu se přede mě dostala i vedoucí závodnice kategorie žen, čímž se závod pro mě změnil v boj o poslední zbytky cti. Zůstaval jsem ale v klidu, na kole si to přece hravě doženu a leccos i naženu. Ach ta nekonečná naivita! Plíce zahlcené, nohy vůbec nechápaly, co po nich žádám za pohyb, takže celým 15 km jsem několik desítek metrů před sebou bezmocně hypnotizoval vyšvihané nohy té vedoucí holky neschopen donutit ty svoje k většímu výkonu. Těšilo mě alespoň, že jsem byl jedním z mála, který si na zledovatělých úsecích neustlal, devětadvacítka prostě sedí! Méně štěstí měl již Ondra, který se nejříve poroučel k zemi a následně přetrhnul řetěz, čímž pro něj závod skončil potupným tlačením kola do prostoru cíle – pak že boží spravedlnost neexistuje, za ty nápady! Až 24. nejrychlejším časem v cyklistické části jsem dorazil do depa k druhému přezouvání, které opět patřilo k nejdelším. Na rozdíl od jednoho nejmenovaného závodníka Hakru (brzy České spořitelny), jsem alespoň zvládl sundat si přilbu a v závěrečném běhu jsem nevypadal, jako kdyby mně ukradli kolo. Akorát mě překvapila ta bolest v celém těle, která nastala ve snaze se opět rozběhnout a pocit tíhy, kterou snad znal jen bůh Atlas nesoucí na svých bedrech tíhu celých nebes. O to větším překvapením pro mě bylo, že několik soupeřů přede mnou na tom bylo ještě hůř, protože jsem se jim blížil takovou rychlostí, že jsem měl dojem, že couvají směrem ke mně. To mně vlilo velkou sílu do těžkých noh a kilometr před cílem jsem se zatnutými zuby předběhl tu vedoucí dívčinu (jak jsem později zjistil ke všemu ještě lyžařku, i když olympijskou reprezentantku) a uhájil zbytky své ochablé cti.