Oficiální stránky brněnského klubu cyklistů KC Brno o.s., 1. Máje, 664 84, Zastávka u Brna
Login: Heslo:

Srazy u Olympie

mapa_olympie

Naši partneři

SportRaces
FFWD zapletená kola FFWD zapletená kola
ALÉ Cycling ALÉ Cycling
2MCyklosport 2MCyklosport
KTM elektrokola KTM elektrokola

Spřátelené weby

RoadCycling RoadCycling

Reportáže

Napříč Šumavou


Datum: 15. září 2008 :: Autor: Jura :: Fotogalerie: camera
foto

Král Šumavy je bezesporu nejtěžším maratonem u nás. K tomuto faktu přispívá nejenom jeho délka a převýšení, ale také počasí, které se loni, ale také letos, výrazně podepsalo na průběhu závodu. Jenom magor (nebo cyklista) by startoval ve 12 °C vstříc šumavským kopcům zahaleným do mraků, ze kterých mrholí. Já osobně jsem byl s počasím tak nějak smířený, věděl jsem z loňska, že překousnout se to dá, ale že to bude bolet. Ostatním jsem radil s oblečením nešetřit, za což jsem sice zprvu sklidil skeptické poznámky, ale asi tak o 3 hodiny se mi škytalo, že jsem nevěděl, co se děje, jak mi dotyční blahořečili. Letos je pro mě cyklistická závodní sezóna extrémně dlouhá a předvedla mi, že forma opustí člověka ze dne na den. Ještě minulý víkend jsem si pochvaloval na závodě v Uničově, jak se mi dobře jezdí.

Bohužel přešel týden a já stojím za úplně jiné situace na startu Krále. První brdky pohoda, první kopce už horší, ale jsem bez problémů tam, jak říká Michal. Najednou ale příjde Maloničák, první to kopec vyjetý v maximálce a všechno se hroutí. Nohy se totálně zastaví, začnu se potit jako by nebylo 10 °C, ale 100 °C a připadám si, že oproti ostatním lehce projíždějícím na rovině stojím. Když už mě minuli snad všichni závodníci z čela, začínají přijíždět menší skupinky, ale ani těch se nejsem schopen chytit. Poté mě míjí skupina Vinohradských Šlapek s Kolíkáčem. Zkouším se chytit, ale ani to nejde! No nic, říkám si, to bude dnes zajímavé. Holt, klasická únava se projevila, poučení pro příští sezónu – nepodcenit odpočinek v její půli! Ještě, že žádný kopec netrvá věčně, ale má taky sjezd. V něm se naštěstí nemusí šlapat a tak neplýtvám energií moc ani na brždění a mezi různě roztroušenými jezdci se propletu až ke Kolíkáčovi. Říkám mu, že jsem dost na dně a že na mě dnes musí dávat pozor pro změnu on. V duchu si říkám, že když s něma chvíli vydržím, tak stejně pojedou pomaleji, protože to tempo nevydrží. Děpoltice, Hojsova Stráž, Železná Ruda – děs běs, nohy pořád nejedou, tepy jsou normální, ale cítím se u nich pod psa. První náznak zlepšení nastává na Gerlově Huti. Začínám určovat tempo na špici a pozoruji, jak z ostatních pozvolna vyprchává počáteční elán. Na srní zjišťuji, že mám ještě sokro celý bidon a není nutné tedy stavět a táhnout to vše na Zhúří. Sjezd dolů na Čeňkovu Pilu je sice v tom mokru o hubu, ale jede se slušně. Váhám, zda neukončit své trápení a nevydat se na kratší 200km trať, ale pak si říkám, že když jsem tak blbý a neumím pořádně odpočívat, vyžeru si to všechno i s chlupama, abych si to příští rok dobře pamatoval a odbočuji na dlouhou. Je mi zima, že skoro neudržím rovně řidítka.

Dole jsme se sjeli ve velký balík, docvaklo nás mnoho lidí z občerstvovačky a v dálce jsem zahlédl i Kolíkáče. Já ale musím jet, nebo zmrznu. Přede mnou jede Honzis, drží krásné mírné tempo, které mi vyhovuje a tak se za ním vyvážím až nahoru, kde docvakávám RiCe z Vinohradských Šlapek, kterého chtěl Kolíkáč mermomocí sjet. Je nás asi 10 nebo 12 a zatímco do kopce to Honzisovi jelo dobře, rovina nic moc a tak se opět ujímám tempa, tentokráte na dlouho. Jedu si již svoji pohodu a nikam se neženu, závodit už nemá smysl a tak si užívám, dá-li se to tak vůbec nazvat, jízdu po Šumavě. Občas zalezu dozadu, abych se napil nebo něco pojedl, ale pak většinou jdu zase na špici, protože je mi vzadu zima z jízdy v kompenzaci. Takhle projedeme nádherný úsek kolem Borových Lad, přes Nový svět až do Zdíkova na další obžerstvovačku. Tam konečně stavím a společně s RiCem vychutnáváme teplý čaj. Naše grupa se smrskla asi na 6 členů a jedeme vstříc Javorníku. Ten vyjíždím tak v poklidu jako nikdy – pěkně v základní vytrvalosti a snažím se pomoci RiCovi, který toho má už evidentně plné kecky. I obávaný sjezd z tohoto kopce si v poklidu užívám, není se kam honit. Rovinu pod Šimanov opět trvávím víceméně (spíš více než méně) na špici našeho balíku. Na Šimanově potkáváme Honzu ze Šlapek, a protože jsem trochu ujel RiCovi, ale chci na něj přeci jen ještě počkat a dotáhnout ho pod Zámyšl, tak potlačím kousek Honzu, než nás RiC dojede. Nahoře na Šimanově jsme si domluvili močící pauzu, abychom se všichni sjeli. Já si ještě sundávám vestu, protože se konečně ukázalo slunce a oteplilo se z 6 °C na Horské Kvildě na nějakých 13 °C. Sjezd dolů do Sušice a cesta pod Hartmanice se nese opět v poklidném tempu, které si určuji sám a nabalujeme na sebe spoustu lidí. Hartmanice vyjíždím opět v ZV, ale i tak balík roztrhám. Na všech je vidět, že toho už mají plné zuby, ale že někteří se ještě šetří na Zámyšl. Po průjezdu Petrovicemi mi bohužel v prvním brdku spadne řetěz a nejde mi nahodit. Musím zastavit, nechat projet balík a nahodit řetěz rukama. Mezitím jsou všichni pryč. No nic, nasazuji kapku vyšší tempo, jakého jsem schopen a postupně je dojíždím – jsou již roztrhaní. Povzbuzuji RiCe a říkám mu, že teď už to nějak dojede a vydávám se stíhat čelo naší skupinky. Zvolna se přibližuji a ve vesnici Zámyšl je mám. Tam se ovšem odhodlala vedoucí trojice k nástupu. Ach jo, to už jsem ale fakt potil krev po té stíhačce, abych se jich udržel. Ale šlo to. Zůstali jsme ve čtyřech a postupně ještě někoho přibrali. To se na dojezdu do Klatov na větru velmi hodilo.

No v Klatovech jsem si už užíval sluníčka a pocitu, že to mám konečně za sebou. Na nějaké spurtování jsem už neměl morál, takže byli všichni 4 hošíci ve výsledcích přede mnou. Blahopřeji, pánové. Výsledný čas 8:30 a průměr 28,5 km/h sice není nic moc, ale je dobrý na to, že jsem minimálně půl závodu objel na špici volným tempem. Taky mě těší, že jsem pomohl RiCovi a tím pádem znemožnil Kolíkáčovi jej dostihnout, neboť ten na něj ztratil pouhopouhé 2 minuty. Nicméně musím Kolíkovi poděkovat za počáteční morální podporu, protože to jsem myslel, že snad fakt slezu – kdo mě ale zná, ví, že bych to nikdy dobrovolně neudělal…