Naši partneři

  Železný Mont Praděd

Po skončení sobotního závodu MP – VC Energotisu jsme se auty přesunuli do Vrbna pod Pradědem, kde jsme měli zajištěno ubytování v pěkném stavení v okrajové části Mnichov. Zatímco Pavel a spol. se jali hledat kterýže to vlastně je baráček, my se Smolíčkem jsme se vydali na průzkum Vrbna, abychom zjistili, kde mají otevřeno ještě potraviny a kde by se dal sledovat Eurosport, protože Roman nám zrovna mířil na Mont Ventoux . Zatímco potraviny jsme našli, Eurosportufilní hospodu nikoli. Vydali jsme se tedy již společně směrem do Ludvíkova, kde jsme asi napošesté uspěli. Spojili jsme to zároveň s večeří – já si dal výborné borůvkové knedlíky – a po krásné cyklistické podívané jsme namotivovaní na náš zítřejší dojezd na Mont Praded vrátili na chaloupku. Já se Smolíčkem jsme ještě stihli večerní lehkou kompenzační projížďku s prohlídkou kopce na Andělskou Horu, abychom věděli, co nás druhý den čeká.

To, co nás čekalo, si můžete prohlédnout zde.



Já jsem se po sobotě cítil o něco líp, ale nevěděl jsem, co se mnou udělají první metry závodu a hlavně pak první prověrka v podobě stoupání ze Zlatých Hor na Petrovy boudy, což je 5km stoupání s převýšením 280m a zde se vždy startovní pole řádně nadělí. Ale to je již odstartováno, nemám moc čas přemýšlet a tak jedu pěkně zašitý v balíku za Martinem, který přijel se ženou až dnes ráno, a Pavlem, který si kontroluje čelo. Zcela takticky to rozjíždíme nad Heřmanovicemi do sjezdu do Zlatých Hor, abychom v nájezdu do kopce byli na prvních místech – to se bezezbytku daří – já jedu první, Pavel druhý .

A už je tu obávaný kopec. No co si budeme povídat, zase se jela kaše, jako ostatně kdykoli jindy na závodě, že ano. Slintal jsem opět všude možně, kromě slintavky jsem si připadal, že mám snad i kulhavku, ale nahoře jsem tak nějak v pružné sekci, jak dodává Honza Kunický, byl. Společně s Pavlem Kudou alias Indošem jsme si to pak z kopce dojeli. Pohyho raketové tempo neuviseli Michal, Martin, Pavlis a Smolíček. Ještě se chvíli trochu bláznilo a na bočním větru nastupovalo, ale pak se v Albrechticích balík uklidnil. A to takovým způsobem, že nás začaly zezadu dojíždět již odpadnuté skupiny – a tak se náš tým opět spojil, bohužel až na Martina a Pavlise. Tak jsme projeli Heřmanovicemi, kde jsme dostali od našich drahých poloviček pití a hurá do sjezdu přes Vrbno pod stoupání na Andělskou Horu. To je relativně mírný 5km kopec s převýšením asi 230m. Já jsem již cítil, že nohy nejsou to, co na začátku, ale celkem bez větších problémů jsem si hlídal čelo balíku. Následující sjezd po větru až do Dětřichova byl luxusní a trochu nás ukolébal před tvrďárnou, kterou nám připravilo sice krátké, ale o to výživnější stoupání z Dětřichova nad Morávku. Byla zde vyfrézovaná silnice, různé překážky na cestě, šalení Poláci v balíku a drtivý protivítr zprava. No šlehnul jsem si zde pěkně, ale byl jsem tam. To jsem již věděl, že z Morávky si musím jet svoje, abych se na Praděd vůbec vyškrábal. Nožičky již totiž pomalu dosahovaly bodu, který se odborně nazývá Tuhoszův a definovala jej slovenská dvojice autorů Vykyslý-Hlaďák (Převzato z výzkumného centra Kolbabovy univerzity).

Dole v Morávce za cedulí „konec Morávky“ jsem s klidným svědomím dobře odvedené práce tedy opustil hlavní pole a jel si „svoje“. No, svoje, jak jsem psal už výš, spíše jsem jel, co dovolil kolega Tuhosz . Smolíček se rozjel a já za ním celý Praděd plápolal v takřka stejném odstupu asi 50-100m. Ale bylo potěšující, že i tak jsme ještě několik ubezdušených cyklistů předjeli. Konečně nahoře! 36. pozice, čas 3:41, no dobrý. Je to zase krapet lepší než loni, tak bych měl být spokojený, ale tak nějak ve mně pořád zůstává ten žalostný výkon z Pradědu. Tak to otáčím a hned mažu dolů na Hvězdu, kde si dáme s klukama čaj, proberem famózní výkon Michala, supr výkon Pavla no a výkon Pohyho, to nemá cenu ani komentovat, to 4. místo, hned za odjetou skupinou se komentuje samo. Po chvilce jsme v kompletním složení a mažeme se osprchovat na chaloupku, sbalit si saky paky a rozjíždíme se pomalu k domovu.

Železný drak patří mezi mé oblíbené závody. A pokud se sejde dobrá parta a vyjde počasí, tak jako tomu všemu bylo letos, je to skvělý zážitek. Málokterý závod na 120 kilometrů bych nazval maratonem, ale zde se díky dojezdu na vrcholu Praděda moc neostýchám. Parametry tohoto závodu jsou opravdu úctyhodné a pocity mám po něm stejné . Za rok se sem určitě opět vrátím a doufám, že organizátorům vydrží elán a uspořádají tento skvělý závod i v roce následujícím.