Naši partneři

  Okolo Tater

Datum: 5. srpna 2009 :: Autor: Smoliczech, Jura :: Fotogalerie:

Na letošní TatryTour se tým KC Brno vydal ve složení: Martin, Jura a Smolíček. Martina doprovodila celá jeho rodina a funkce dvorního fotografa a doprovodu při závodě se zhostil Jurův dlouholetý kamarád Honza Janků (alias Jankie). Na cestu jsme se vydali již ve čtvrtek odpoledne a měli tak dostatek času na aklimatizaci. Ubytování jsme měli kousek od místa startu, přímo v Popradu. Tento závod je obtížný hlavně díky své délce celých 233km. Všem bylo proto zcela jasné, že pokud chceme odvést solidní výkon, bude nutné co nejlépe vychladit rybičky. Já jsem neponechával nic náhodě a s chlazením rybiček začal ihned po příjezdu do Popradu.

Na pátek jsme měli naplánováno lehké rozjetí ze Starého Smokovce, kam nás vyvezl Jankie autem, přes Štrbské pleso, Tatranskou Štrbu, Svit nazpět do Popradu. Bohužel povrch vozovky ve sjezdu ze Štrbského plesa nebyl idelní a povalující se valounky v první pravotočivé zatáčce poslaly Juru nemilosrdně k zemi. Na první pohled to byl pád skutečně nehezký. Jura klouzal po vozovce přes celou její šířku. Naštěstí nás Jankie doprovázel autem a tak jsme mohli pohotově Jurovy rány ošetřit. Po ošetření silničních vyrážek jsme zkontrolovali Jurovo kolo, na němž bohužel pád zanechal také několik šrámů, avšak kromě estetična funkčně nic podstatného. Jura poté statečně opět nasedl a dokončili jsme celý trénink. Odpoledne jsme se vydali do centra najít nějakou lékárnu, odprezentovat se a pokusit se sehnat novou přezku na Jurovy tretry, kterou totálně zničil předešlý pád a s izolepou se mu závod jet nechtěl. Navštívili jsme nejeden cyklistický obchod, ale bohužel v žádném z nich náhradní přezku Sidi neměli. Štěstí se na nás usmálo až v jedné pizzerii kousek nad náměstím, kterou nám doporučili v jednom z předchozích obchodů. Nestačili jsme se divit, co vše se najde pod barem v takové slovenské restauraci. Zbytek dne byl ve znamení přejídání - jedlo se neustále a všechno, „vždyť to bude taky druhý den potřeba“, ospravedlňovali jsme si v duchu naše obžerství.



V den závodu jsme vstávali po 6-té hodině ranní, posnídali jsme a v 8 hodin jsme se už mačkali na startu mezi ostatními nedočkavci. Závod odstartoval v 8:15 v Popradě. V poměrně svižném tempu se dojelo za zaváděcími vozy k ostrému startu ve Starém Smokovci, kde se však tentokráte pouze na chvilinku přibrzdilo, než si Matěj Jurčo stihl odskočit. Tam si Jura s Martinem vydobyli poměrně slušnou startovní pozici, já zaostal dost netakticky někde uprostřed balíku. Po startu byl balík hodně nervózní, každý hledal své kolegy a snažil se zabudovat na co nejlepší pozici. Jura s Martinem se drželi čela závodu, já zatím nechtěl moc plýtvat silami, tak jsem si udržoval své místo a nesnažil se kluky dojet. To byla ovšem velká chyba, v nájezdu do prudší části stoupání na Štrbské pleso se totiž balík začal dost drobit. Ve sjezdu se ale znatelně zpomalilo a tak se mi povedlo dostihnout první skupinu, kde byl Jura s Martinem. Projíždíme Liptovským Mikulášem v téměř kompletním balíku a už čekáme na stoupání na Huty, které prověří všechny jezdce. Do stoupání vjíždíme s Jurou, jak jsme se domluvili, v klidu ze zadní pozice balíku. Nikam se neženeme a udržujeme stabilní tempo. Netrvá to dlouho – ani ne půl minuty – a začínáme předjíždět spousty jezdců, kteří minuli svůj střelný prach v nájezdu do stoupání. Takto se prokousáváme kousek po kousku až na vrchol, kde si z doprovodného vozidla stihneme nabrat i občerstvení. Ve sjezdu formujeme početnější skupinu včetně polských profesionálů Mróz Action jedoucích na svého sponzora. Ve sjezdu míjíme Jankieho a informujeme se, jak velký má Martinova skupina náskok. O tempo našeho balíku se samozřemě stará všech 8 jezdců stáje Mróz, kteří nepouští nikoho mezi sebe. Jede se skutečně vražedně. Před sebou už vidíme Martinovu skupinu a Jura s pohledem na PowerTap hodnotí tempo našeho balíku se slovy: „Tohle stejně nevydrží dlouho“. A taky má pravdu, jen co se sjela Martinova skupinka, tempo se uklidňuje. Projíždíme Vitanovou, Hladovkou, až do Suché Hory. V mírném stoupání směrem k Zakopanému rozjíždí Mróz, alespoň pro mě, skutečné peklo v sedle. Jede se lajna do mírného stoupání neustále okolo 40km/h a v ní vznikají neustále díry (zejména díky z aut občerstvujícím se borcům uprostřed), které je nutno dotahovat. Ve chvíli, kdy se stoupání před Zakopaným ještě maličko přizvedne se naštěstí díky sponzorovi zvolňuje a je dostatek času sjet si k Jankiemu pro občerstvení. Kritérium v Zakopaném se jede opatrně, díváme se před námi na skokanské můstky a pokračueme pod nimi až k nájezdu do dalšího stoupání. Za ním následuje 5km nebezpečný sjezd po úzké rozbité silničce, což je odklon od původní trasy, která se jela loni. To je také důvod, proč nás Martin prozíravě protlačuje na čelo balíku, neboť zde byl předešlý den s rodinou na výletě a do sjezdu vjíždíme jako první. Ale Poláci bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy kolem nás proletí a nám nezbývá než se podřídit jejich nebezpečnému tempu. Raději ani nemyslet, co by se mohlo stát, kdyby někoho v naší skupině potkal defekt. Nebezpečnou atmosféru ještě přikrášlují okolo stojící závodnící z prvního balíku, kteří vymněňují duše… a že jich není málo! Jak kilometry přibývají, sil je rázem méně a méně. Pomalu nám s Martinem dochází pití, ohlížíme se po doprovodném vozidle, ale ono nikde. „Jestli pojedu na Lysou Polanu na sucho, bude to konec.“, pomyslím si. Začínám být nervózní, zatím nás zásobuje tekutinami Jura, ale už i jeho zásoby se začínají tenčit. Naštěstí ve stoupání k poslednímu bufetu se za námi objevuje Jankie, jak se později dozvídáme jeho zpoždění způsobil pedantský polský policista, neschopný akceptovat předjíždění 4 aut naráz v obci rychlostí 100km/h, v levém jízdním pruhu přes dvojitou čáru. No věřili byste tomu? Taková buzerace! U Tatranské Kotliny se trojice jezdců Mróz pokouší o úspěšný únik. A já se informuji u Jury, jaké kopce nás ještě čekají. Bohužel ještě dva. Cítím se už poměrně prošitý a pomalu přicházím na to, že rozhodnutí dojet posledních 50km bez jídla nebylo ideální. Ve stoupání ke Smokovci skutečně trpím, ale nejsem sám, balík se dělí na 2 skupiny, Jura s Martinem odjíždí na čele té rychlejší a já pomalu odpadám z balíku té pomalejší. Naštěstí je bezvětří, takže mě jízda na samotku vlastním tempem nestaví do vážnější nevýhody. Sbírám poslední zbytky sil, hážu tam velkou a dorážím opět druhý balík. To už jsme ve Smokovci, na čele jede opět vláček polských profíků a tak hravě srážíme uniknuvší skupinku s Jurou a Martinem v místě sjezdu s mírnějším sklonem. Do Popradu přijíždíme společně a začíná se finišovat. Poslední dva kilometry se čelo naší skupiny řítí rychlostí 55 km/h přes retardéry vstříc kruhovému objezdu. Bohužel se mi nepovedlo odhadnout nájezd do něj a tak, jak to známe všichni z televize, jedu delší stranou a ztrácím nějaké ty vtěřinky. Konečně cíl! Bylo to namáhavé, Jura musel bojovat se zraněními z pádu, já bojoval se samotnou vzdáleností, Jankie bojoval s nechápavým polským strážníkem, jen Martin nás informuje, že je v pohodě (tiše mu závidíme :-)). Celý závod byl od začátku do konce hodně nervózní, zažili jsme spoustu nebezpečných situací, ale jsme zdraví v cíli v čase 6:40 (6:37 čistého času – rozdíl vznikl ve Starém Smokovci na startu) se ztrátou pouhých 20 minut na vítěze, co víc si přát? Příště snad jen lépe vychladit rybičky. Zbytek dne jsme se věnovali opět, jak jinak, než doplňování energie.

Na neděli jsme si naplánovali s Jurou krátké vyjetí z Popradu přes Svit, Vyšné Hágy až na Popradské pleso a přes Smokovec nazpět. Takový klasický kompenzační okruh o délce 60km s vrcholem v 1500m.n.m., zkrátka „flákačka“. Jura si kompenzaci okořenil dvěma defekty, spravedlivě prostřídal jak přední, tak zadní kolo a na závěr ve sjezdu ze Smokovce jej jako bonus neminulo ani jedno vosí žihadlo do nosu pod brýle… zkrátka když se daří, tak se daří.

Z Tater jsme odjížděli spokojeni, v závodě se nám povedlo dosáhnout velmi solidního času, dokonce se nám povedlo po většinu závodu držet u sebe a pomáhat si, když bylo potřeba. Počasí bylo na naší straně a připravilo nám na závod téměř optimální podmínky. Za skvělou podporu v průběhu závodu a pěknou fotodokumentaci, ještě jednou mnohokrát děkujeme Jankiemu. No a příští rok se budeme určitě těšit znovu, třeba i v hojnějším počtu a opět s profesionálním doprovodem, co Jankie?