Naši partneři

  Poznatky z Krále Šumavy

O postřehy ze samotného závodu jsem požádal také muže mnoha "profesí", výborného společníka, baviče a během tohoto víkendu docela nepostradatelného člena týmu švagra Milana Mrkývku. Tady je několik jeho postřehů - jako člověka, který se o cyklistiku zajímá, ovšem podobnou akci "zažil" poprvé.

1. Asi 90% žen vypadalo spíše jako muži. Jak skladbou, tak i tvarem těla a v neposlední řadě i chováním.



2. Močení na veřejnosti, které se tiše tolerovalo, jelikož se jedná o krále Šumavy. V opačném případě by nejspíše zakročili muži zákona.



3. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že může muž ve středním věku a po zdolání 150 km močit přes tři minuty a to bez přestávek :-)



4. Neskutečné nasazení všech zúčastněných!! Někteří závodníci již po 20 km vypadali, jakoby to měl být jejich poslední závod v životě. Někteří dokonce vypadali, že příští minuta bude jejich poslední. O to větší bylo mé překvapení, že jsem viděl tyto stejné závodníky po ujetí dalších 100 km a jejich výraz ve tváři se takřka nezměnil.



5. Dále mě zaujalo provádění hygieny přímo během kopečkových soubojů počínaje močením uprostřed křižovatky až po smrkání a chrchlání na všechny světové strany. Ještě, že jsme měli v našem doprovodném a zároveň servisním voze dostatek vody do ostřikovačů, jelikož ne všechny výměšky putovaly přímo na vozovku :-)



6. Myslím, že jako doprovodný Tým jsme byli bezkonkureční. Jelikož, co se týče servisu všech zúčastněných závodníků klubu KC BRNO, jsme měli konkurenci pouze u týmu Kolokrám.cz. Dařilo se nám přijet vždy na předem smluvené místo a to s dostatečným předstihem , takže byl čas si rozdělit úkoly. Bidony byly nachystány v cuku letu a zbyl čas i na nějaké to foto. Samotná předávka proběhla absolutně bezchybně a to i přesto, že jsem tuto práci prováděl poprvé v životě.



7. Nejvíce nás pobavil Pohy. Vždy, když se k nám blížil a my měli nachystáno občerstvení, samozřejmě i pro něj, tak vždy jen velice upřímně okomentoval naše snažení nějak takto: „Nic nepotřebuji, všechno mám.“ - to byla pro mě velice zajímavá informace s přihlédnutím k faktu, že jeho týmový kolegové pozřeli již asi pátý bidon. O to bylo větší naše překvapení, když na nás asi při čtvrté občerstvovačce křičel: „IONTÁÁÁK!“ - tak to jsme opravdu nečekali Po závodě se přiznal, že požil během závodu i vlastní, předem připravený, lepeňák, což mi přišlo velice vtipné, jelikož zbytek týmu požíval jen jakousi tekutou stravu, která velice připomínala kultovní jídlo ze seriálu Náštěvníci - (amarouny)! Nutno dodat, že výrobci těchto chemických zbraní měli právě v Amarounech velikou inspiraci.



8. Posledních asi 12 km to byla pro mě jako pro řidiče, podavače, spojovatele, fotografa, časomíru a navigátora v jedné osobě dost divočina, jelikož se najelo na hlavní tah na Klatovy a tam byl velice hustý silniční provoz. Velice mě zarazilo, že ani tady, a to už jsme měli za sebou prakticky celou trať, jsme nenarazili ani na jednu policejní hlídku. Po této stránce mi to připadalo jako taková amatérština a ne prestižní závod. Nicméně se nám dařilo udržet balík, ve kterém se pohyboval Martin a Michal, před námi v relativním klidu. Za námi se začala tvořit velice zajímavá kolona asi 15-20 aut, ale nutno dodat, že těch slušných řidičů tam byla většina.



9. Výkonnost žiletkářů na královské trati, tzn. 250km, byla opravdu markantně odlišná. Hlavně v situaci, kdy se smíchaly všechny trasy v jednu a závodníci se totálně promísili. Pokud ale chtěli ostatní závodníci udržet tempo s jezdci z 250-ky, tak neměli moc šancí. Jejich úporná snaha udržet se s nimi v balíku nevydržela nikdy déle než 3 minuty.



10. Závěrem chci poděkovat Pavlovi, jelikož jeho pochvaly na naši adresu nebraly konce. Mockrát děkujeme!, jelikož to posilovalo pocit prospěšnosti pro celý Tým. Večer mě Pavel neskutečně překvapil. Slíbil mi, že pokud vyhraje v tombole carbonové silniční kolo, tak mi ho věnuje! Ale pod jednou podmínkou – příští rok se musím opět zúčastnit Krále Šumavy. Avšak s jedním rozdílem – jako závodník na trati 250 km. Asi jsem byl omámen vidinou toho, že budu mít své vlastní, první silniční kolo a tak jsem na to kývnul! Mé veliké překvapení nastalo, když vylosovali Pavlovo číslo. Bohužel byl až asi pátý nebo tak nějak, takže kolo už bylo fuč. Pavel si utíkal pro tašku a v tu chvíli jsem si uvědomil, jak málo chybělo a mohl jsem být šťastným držitelem silničky a taky dalším v řadě bláznů, který se zúčastní závodu Krále Šumavy.