Naši partneři

  Lanškrounský maraton

V sobotu 12. září se uskutečnil nultý ročník Lanškrounského maratonu pod taktovkou Petra Bucháčka. Na výběr bylo z kratší, 75km dlouhé, a delší, 100-kilometrové, trasy. Hlavním účelem nultého ročníku bylo otestovat zvolenou trasu v závodním nasazení. Ta, pro větší adrenalin, nebyla značena, takže jsme všichni u prezentace vyfasovali mapu s itinerářem a v 11 hodin naše překvapivě malá skupinka závodníků odstartovala.

Projíždíme volně Lanškrounem směr Ostrov. Tempo je tak volné, že si dovolujeme v poklidu i odskočit na malou a skupinu pak dotáhnout. Tahle výletní idylka ovšem končí ve stoupání za Dolní Dobroučí. Tady se vyděluje skupinka asi 6-ti jezdců, u kterých je jasné, že si to v kopcích pořádně rozdají. Koukám do itineráře a zjišťuji, že za chvíli, na 24-tém kilometru, bude největší stěna dnešního závodu s průměrem 10,5%. Smutně koukám po kazetách svých kolegů, kteří ladně shazují z 23ky na 25ku. Taky bych se natáhl po pravé páce, ale i kdyby přehodila, tak leda řetěz do špic. Nedá se nic dělat, zatnu zuby a výkonem kolem 500W letím vzhůru. Tohle vydržím skoro minutu než dostanu pocit, že mě chtějí moje plíce opustit ústním otvorem. V tu chvíli se naštěstí kopec láme v mírně nakloněnou rovinu a já s Malinou volnějším tempem čekáme na zbytek statečných. V Mistrovácích se tempa ujme Malina a všichni jsme rádi,že tak tak visíme. Nahoře zase samozřejmě kamarádsky zvolníme a ve skupině sjíždíme do Jablonného nad Orlicí. Za ním nás čeká další poměrně náročné stoupání, které měří bezmála 3 kilometry a průměrný sklon dosahuje hodnoty 6,5%. Zde si dávám trošku oraz, aspoň pocitově, protože na 189 tepech regeneraci pravděpodobně nemám, pokud se teda Mudr. Pozdíšek nespletl. Za vrcholem se opět na úzké klikaté silničce, směřující do Orliček, sjíždíme. Následuje stoupání na křižovatku u Čenkovic, které se jede poměrně na pohodu, nikdo neodjíždí. Svižnější tempo nasazuje až Dušan Dvořák ve stoupání na Hoblovnu, tentokrát z druhé strany, než ji známe z Rampušáka. Ve sjezdu do Výprachtic se opět sjedeme a pokračujeme jako kompaktní skupina. V Brdcích mezi Bystříčkem a Horní Čermnou si opět zablbneme, ale všichni si skutečné závodění necháváme až na Laudon a Cotkytli. V Lanškrouně končí kratší z tras a nás pět statečných pokračuje přes Albrechtice na Laudon. Na začátku stoupání, když se Malina vysouvá dopředu, se mi vybaví vzpomínka na slova, na Laudonu se drž za mnou. Hm, já bych strašně rád, ale tak nějak cítím, že budu rád, když uvisím i stávající tempo až na vrchol, tak Malina odjíždí sám. Zůstáváme dva, co se držíme za Dušanem a já obdivuju, jak úžasný je tempař. Malina na nás nahoře čeká a nechápavě se mě ptá, co se tam na tom chvostu tak křením. Před Cotkytlí stíhám ve sjezdu posvačit, Malina si tyčinku schovává provokativně až na začátek stoupání. Jsme tu 4, tempa se opět ujal Dušan, ale pozvolna to vypadá,že nám všem ujíždí. V ten moment házím o jednen těžší a deru se na čelo, potím krev, Malina pozvolna dojídá tyčinku a jde přede mě udržovat tempo. Stojí mě to strašných sil abych uvisel a Malinu musí pěkně bolet za krkem z kontrolování, zda mě neorval. Ale povedlo se, zůstáváme ve třech - Malina s Dušanem a já. Před námi je již jen sjezd do Tatenice a pak pár kilometrů proti větru po krásném novém asfaltu až do Lanškrouna, což zvládáme všichni 3 pohromadě a cílovou pásku protínáme v symbolických odstupech.



Dušanovi děkujeme za to, že pro tento závod sestavil skutečně parádní trať, s dlouhými i prudkými kopci, technickými sjezdy i úseky na větru. Malina nám děkuje za parádní rozjetí před nedělním závodem a já jsem rád, že jsem to přežil.

Musím poděkovat všem, kteří se podíleli na organizaci, hlavně panu Bucháčkovi. Doufám, že jim vydrží odhodlání pro dobrou věc a podaří se jim příští první ročník Lanškrounského maratonu podpořit patřičnou reklamou a přilákat tak co možná nejvíc závodníků. Já se budu určitě za rok těšit nashledanou v Lanškrouně!