Naši partneři

  Hrušovanské okruhy

Rok se sešel s rokem a v Bíteši opět začaly hody. Od středy do středy osm večerů veselí a vysedávání ve sklípcích. Pochopitelně vrchol všeho nastává v ty dny, kdy se může následně vyspávat, takže v pátek a sobotu. Jako naschvál se v hodovou sobotu každý rok v Hrušovanech koná kritérium. Pro mne je otázkou cti se přinutit vstát, sednout do auta a kritéria se zúčastnit. Závod samotný pak mívá víceméně následující scénář: čtyři kola v prvním balíku, pak se to roztrhá, takže další čtyři kola ve druhém balíku, pak se to opět roztrhá, takže další čtyři kola na samotku, no a pak mne dojedou o kolo a já končím – nevím proč, ale mám ten závod rád.

Letos se mimo mne účastnilo i několik dalších členů týmu – Jara, Jura, Pavel, Robert a v roli diváka i Jindra. Vesměs nováčci, kteří pořádně nevěděli, co je čeká. Snažil jsem se je vystrašit líčením detailů z minulých ročníků, ale buď mi nevěřili, nebo jsou pozoruhodně odolní, protože na startu byli všichni. Já nastupoval s nemalými ambicemi, protože to bylo poprvé, kdy jsem na startu netrpěl nevolností, třesem a chronickou žízní. Závod byl rovněž přehlídkou módních trendů – rychlobruslař Hrazdíra závodil na retrosinglespeedu (rok výroby něco mezi Habsburky a Benešem). Od pohledu mi přišlo, že dokonce nasadil kola devětadvacítky. Ostatní nešli moc s dobou a sedlali klasická silniční kola. Nicméně nikdo nepodcenil vážnost okamžiku – všichni měli své stroje nablískané a elasťáky vyprané. Dokonce se pelotonem nesla zvěst, že někteří si ráno vyčistili zuby.
A už tu máme start. Jako tradičně vyrážím z prestižní poslední řady a snažím se prodrat dopředu. Opačnou strategii zvolil Hrazdíra, kterému při rychlosti nad dvacet kilometrů v hodině přestávají stačit převody (resp. převod) a tak se zepředu snaží propadnout dozadu. Celkem se mu to daří, pouze já mám drobný problém s tím, že svou strategii uskutečňujeme současně na stejném místě balíku. Manévrem jako z učebnice vojenské strategie si prohazujeme místa a mému letu vpřed už nestojí nic v cestě (pokud nepočítám asi 20 stále zrychlujících soupeřů).
Závod samotný proběhl k mé spokojenosti. Poprvé to nebyl boj o přežití, ale tu více, tu méně rovnocenný souboj s ostatními. Velkou výhodou jsou bodovaná kola, kdy se dají ukořistit zajímavé prémie. Nejprve vyhlásili spurt o 200 Kč. Rychle počítám, kolik by za to bylo karbonových rámů a když se doberu výsledku, rozhodnu se nespurtovat. Další spurt byl v desátém kole o pumpičku. To už je zajímavá nabídka a tak jdu do toho. V cílové rovince to rozjedu z nějakého desátého místa a sledován překvapenými pohledy soupeřů protínám pomyslnou pásku s náskokem dvou délek jako první. Ani to nebylo tak těžké. Ty překvapené pohledy se vysvětlují vzápětí. Nějak sem asi zamyslel a spurtoval jsem až o kolo později. No co, aspoň jsem si protáhl nohy a udělal reklamu sponzorům. O pár kol později se utrhla malá skupinka včetně Pavla a já s Jurou se snažíme zbytek balíku zbrzdit. V umění jet pomalu jsme už tradičně dobří, takže to jde celkem samo. Jara má pocit, že se zbytečně flákáme a tak nám zadává úkol rozjet mu spurt. Jemu ještě jde o vítězství v kategorii. Děláme co můžem, ale mne v poslední zatáčce zablokuje jeden ze soupeřů a Jura má taky nějaké potíže, takže Jara si koncovku dá již na férovku a v cíli je z toho druhé místo v kategorii. Medailová tradice zůstala zachována.

Docela mne překvapuje, že jsem po dojezdu schopný mluvit, chodit a do jisté míry i myslet. Na to jsem z minulých let nebyl zvyklý. Ale že bychom se flákali, to se říct nedá – průměr byl kolem čtyřicítky a Pavel říkal cosi o průměrném výkonu nějakých 360 wattů. Jura se zase pochlubil maximálkou přes 190 tepů. Prostě závod jak má být. Doufám, že takový bude i příští ročník, kam se dostavím už ve 100% kondici a pojedu na vítězství. Zatím z týmu KC Brno dokázal vyhrát pouze Fana a jak všichni jistě uznáte, s tím se musí něco dělat.